Předposlední zářijovou sobotu se konalo v naší klubínce promítání fotek z tábora a i jiných akcí, na kterých se každý rok pravidelně setkáváme. V půl druhé nás už většina čekala před klubínkou a těšila se, až uvidí fotky. Pár minut na to se nám stala nemilá věc.
Do areálu klubínky, ve kterém byla nedávno postavena nová latrína, vrazila paní uklízečka a začala nás všechny vyhazovat ven, že prý jsme nebyli na táboře, tak že nás na promítání fotek nepustí. Každý protest byl marný. Na druhou stranu se jí nemůžeme divit. Neznala nás, poněvadž byla nová. Nezbývalo než se klidit.
Když však paní uklízečka viděla skleslý výraz v našich tvářích a sem tam i nějakou tu slzu, obměkčilo to její srdce a přišla s návrhem: „Dokažte mi, že jste na táboře byli, pak vás pustím dovnitř.“ No a tak jsme začali dokazovat. Vydali jsme se na dlouhou cestu, během které jsme museli odpovídat na zapeklité otázky o našem oddíle, o tom, co se dělo na táboře a na mnoho dalších otázek. Zároveň jsme museli plnit úkoly, které měly dokázat, že jsme jedna skvělá banda. Společně jsme na kopec vytáhli dvě velké pneumatiky od traktoru. Rozdělali ohně jen za pomocí sirek a toho, co jsme si sami našli a to zdaleka nebylo vše, co jsme museli podstoupit. Na konci naší cesty jsme si ještě museli vyvolat fotky, které by posloužily jako důkaz, že jsme na tom táboře doopravdy byli. Opravdu se nám to povedlo. A když každý sehnal svou fotku, byli jsme vpuštěni do klubínky.
Paní uklízečka se nám omluvila za vzniklé problémy, naši únavu i za náš ztracený čas, i když dle mého názoru to rozhodně ztracený čas nebyl. A abychom viděli, že to s tou omluvou myslí vážně, připravila nám i malé občerstvení po náročné cestě.
A když všichni dojedli, mohlo přijít na řadu promítání, na které všichni napjatě čekali. V sále se setmělo a na zdi se objevila první fotka. Zavzpomínali jsme, jak nám bylo na táboře krásně. Klubínkou se rozléhal nejen dětský smích a bylo nám dobře. Nádherně. Možná něco víc. Kdo byl, tak ví, co mám na mysli. Fotka míjela fotku a najednou byl konec.
Většina z nás se rozloučila a vydala se k domovu. Přece jen nás ale ještě pár zbylo na promítání filmu, který měl prozradit, co se bude dít v létě na táboře. Všichni se pohodlně usadili, možná spíš pohodlně ulehli a film začal. Všichni jsme upřeně sledovali, co se děje na plátně (zdi). No obsah filmu vám povídat nebudu. Pokud by vás přece jen zajímalo, co to vlastně bylo za film, dám vám nápovědu. Bylo v něm sedm hlavních hrdinů – pistolníků.
Po dvou hodinách se objevily titulky. Zvedli jsme se s pocitem příjemně stráveného dne. Venku již byla tma, ale to nám nikomu nevadilo, proč by taky mělo? Uklidili jsme klubínku a byl tu konec. Před očima nám proběhly titulky, tak jako na konci toho filmu. Asi čtyřicet jmen – kamarádů, se kterými jsme se dneska viděli. Bylo to dobrý.