Začalo to ve čtvrtek ráno 28. 9. 2017. Většina z nás se dostavila na nádro do Olbramovic. Bylo docela pěkně. Sraz byl ve čtvrt na deset. V devět dvacet pět přijel Zbyňa a už jsme byli téměř všichni. Čekalo se už jenom na Vojtu. Ten ale ne a ne přijít. Vlak zastavil a my nastoupili. Bez Vojty. Až ve vlaku jsme zjistili, že s námi Vojta nepojede, nedovoloval mu to totiž jeho zdravotní stav. A kdo že vlastně jel tím vláčkem? Tak spousta lidí, co neznám, ale taky Jeřáb, Zbyňa, Jenda se Zíťou, Nuggy, Mája, Messi, Denis, Aneta s Matoušem a já. Cesta příjemně ubíhala a zanedlouho jsme se octli v Praze, kde se k naší výpravě přidal Salát, Sysel a Majkl Fialka.

Pět minut do odjezdu našeho expresu, který nás měl dovést až do Uherského Hradiště, kde na nás čekala tomícká chalupa. Všichni jsme stáli na nádru, ale do vlaku nikdo nenastoupil. Nejprve rozdělení týmů. Klub přátel kukuřice, které měl na povel sám Jeřáb a Spolek vyznavačů olova si vzal pod taktovku Salát. Úkol zněl jasně. Ve vlaku vymyslete své pokřiky, a co se bude dít dál, se včas dovíte. Poté jsme nastoupili. Cesta trvala něco málo přes tři hodiny, což pro nás rozhodně nebyl žádný problém. Bylo vidět, že spolu vážně rádi trávíme čas. Vlak dorazil a nás čekala příjemná čtyřicetiminutová procházka s plnou polní na zádech. Nakonec jsme dorazili na místo určení.

Tam už na nás čekal správce chalupy. Předal nám klíče. Řekl, co se jak má, popřípadě nemá a zmizel. Člověk by čekal, že po náročné cestě si všichni vybalí své věci a půjdou se na chvíli natáhnout. Nebylo tomu tak. Všichni, teda až na mě se zavřeli v koupelně, která mohla mít sotva deset metrů čtverečních. A co tam vlastně všichni dělali. Tmelili kolektiv. Povídali si, hráli hry a nechtělo se jim vylézt pryč. Malinko se mě dotklo, že mě na seanci do koupelny nepozvali, ale co se dalo dělat. Nějak jsem to kousnul. Postupně všichni začali vylézat. Asi po hodině jsem si všiml jedné zajímavé pravidelnosti. Vylezl vždy jen jeden člověk. A co bylo ještě zvláštnější, další vylezl vždy až za čtvrt hodinu – na minutu přesně. Tak to šlo dál a dál. Do konce svého života nejspíš nepochopím, co přimělo Zbyňu a Saláta být tři hodiny a patnáct minut v tak malé koupelně a ani si u toho nedat sprchu. No prostě nechápu.

Po velice zvláštním uzavřeném odpoledni v koupelně následovala večeře. Byla sekaná a byla výborná. Málem bych zapomněl zmínit, že během toho odpoledne stihli dorazit Karel s Hankou a Fínkou. Po večeři proběhla dražba směnek. Cože? Jakých směnek? No směnek. Byly to vlastně takové činnosti, ke kterým se někdo z výpravy zavázal. Majitel směnky pak mohl na dotyčném vyžadovat její splnění.  A proč se někdo k něčemu vůbec zavazoval? Za každou směnku dostal každý určitý počet čičidolarů, které si mohl ponechat a nakoupit za ně směnky někoho jiného. Také se mohl pokusit ještě nějaké vyhrát nebo taky prohrát v hazardu. Poté, co jsme se všichni sešli v jídelně, následovala první soutěž. Každá družina si vytáhla jednu písničku. Pak měla půl hodiny na to se jí co nejlépe naučit. No a pak následoval koncert každé z obou družin. Svou vybranou songu lépe zazpíval Spolek vyznavačů olova a zaslouženě si připsal první bod. Po doznění posledního tónu kytary někdo zaklepal na okno. Eliška a Michal. Otevřeli jsme jim dveře i naše náruče. Už si přesně nepamatuji v jakém pořadí. Naše výprava byla konečně kompletní. Den nám pak završily pokřiky obou skupinek. Tady je máte:

Klub přátel kukuřice: „Bramboráky pro vidláky, oj!“

Spolek vyznavačů olova: „Olova se nažere, kdo nás někdy naštve, HAM.“

A byl tu další den. Vstávání okolo deváté rovnou na snídani. Znám i horší probuzení, třeba to sobotní, ale nebudu předbíhat. Po snídani se v týmech všichni rozdělili na trojice. Každý tým vždy vyslal jednu trojici. Úkol zněl jasně, sežeňte citron dříve než druhá trojice. Mělo to jeden háček. První z trojice nemohl mluvit, druhý nemohl používat ruce a třetí neviděl. Tři dva jedna start. Všechny tři trojice se prostřídaly. Vítězství v této hře získali opět olováři. Následoval souboj v piškvorkách. Malinko netradiční. Vyhrál opět Spolek vyznavačů olova a celkem jednoznačně. Dopoledne nám zakončila hustá půl hodinka. Během ní musely oba týmy splnit co nejvíce úkolů, které jim byly zadány. O jeden splněný úkol měli navíc vidláci z Kukuřice, kteří tím prokázali, že nejsou jen banda vesnických povalečů. Po celé dopoledne se opět vykupovaly směnky. V roli třešinky na dortu přišel na řadu oběd. Špagety s moc lajbózní omáčkou.

Po krátkém poledním klidu jsme se vypravili na rozhlednu Rovnina. Venku bylo krásně. Slunce svítilo. Bylo tak půl druhý odpoledne. Čekala nás velice příjemná procházka, během které se hrály nálety a povodně. Panovala příjemná atmosféra. Bylo si o čem povídat. Vznikaly zajímavé fotky. Za zmínku stojí série fotek, na kterých je Zíťa a vůbec to s ním nedopadne dobře. Pokud by vás to jó zajímalo, tak si zajděte za Zbyňou, rád vám ty fotky ukáže. Asi po hodině cesty jsme se dostali k rozhledně, na kterou jsme následně vylezli. Krásné výhledy, na nás i do krajiny. Chvíli jsme tu krásu polykali, tak jako člověk polyká vzduch, když se vynoří po dlouhé době z vody. A když už jsme byli zcela nasyceni, vydali jsme se zpět na základnu.

Každý dělal, co uznal za vhodné. Někdo rozjížděl hazard. Někdo spal. Někdo prostě jen tak zevloval. Někdo vařil, těm z nás patří velký dík. A pak už dle zvyku. Večeře. Opět skvělá. Tentokrát bramboračka. Dále dražba směnek. Další koncert a pokřiky. Tentokrát však lépe zazpívala Kukuřice. A jelikož se jim povedlo zároveň vyhrát i povodně a nálety, bylo skóre po dvou dnech vyrovnané.

A je tu ono sobotní ráno. Budík nás sestřelil v sedm hodin. Všichni jsme mžourali po pokoji na hranici spánku a bdění a doufali, že se nám to jen zdá. Bohužel tomu tak nebylo. Po pár minutách první odvážlivci opustili pohodlí spacáku a vydali se do koupelny nebo na snídani. V osm byl odchod na autobus. Jelikož jsme byli v dobré formě, tak se nám čas odchodu povedl nepřetáhnout ani o deset minut. V rámci ranní rozcvičky jsme si pak dali běh na autobus, který jsme stihli jen tak tak. Z autobusu jsme vypadali kousek od hradu Buchlov, na který jsme měli namířeno. Cestou k němu jsme mohli vidět, jak se Majkl snaží znepříjemňovat život Zíťovi a Syslovi. Klucí se však nedali a Majklovi vždycky zdrhli.

Na Buchlově bylo celkem fajn. Možná trochu zima. Když už nás omrzelo, jak na nás z okolí promlouvá historie, vydali jsme se na oběd. Restaurace nebyla hned za rohem, ale to vůbec nevadilo. Cestou jsme hráli hru. Utvořili jsme si dvojice. V každé dvojici byl jeden vidlák a jeden olovář. Každý z nich si myslel něco, co se pojí s naším táborem. Každý se snažil uhádnout, co si myslí ten druhý. Kdo uhádl jako první, vyhrál. V této hře zvítězila opět kukuřice. Během toho jsme došli až k restauraci. Při čekání na oběd zas všichni vymýšleli směnky. Poobědvali jsme a vydali jsme se na autobus. V půl pátý jsme byli na chatě.

K večeři byl buřtguláš. Kvalita samozřejmě vysoká, jak jsme již zvyklí z tábora. Pak se dražili směnky. Následovala předposlední hra. Všichni jsme se vyvalili před chatu. Každý měl v ruce zapálenou svíčku. Vítězí ten tým, kterému bude jako poslední hořet svíčka. Díky vhodně zvolené strategii a velice dobrém výkonu Denise zvítězil Spolek vyznavačů olova. 4:4. Rozhodovat bude závěrečný koncert. Každý tým si tentokrát měl připravit tři písničky. Vystoupení začalo. Odvážné choreografie. Dramatické zvraty. Excelentní hudba a mnoho dalších úžasných momentů. Následovaly pokřiky. Zazněly sakra nahlas, tak jako nikdy před tím. Diváci prosili o přídavek. Zazněli další dvě písně. Tenhle oddíl podporuje kultůru. Všichni se vydali. Zpocené tváře a unavené pohledy. A výsledek? Dozvíme se zítra na nádraží.

Ráno jsme vstali, najedli se a začali balit. Do toho všeho probíhali ještě úklidové práce. Před desátou byla chalupa vrácena do původního stavu a předána panu správci. Vydali jsme se na vlak. Vyhlášení soutěže. Remíza. Tak dobré výkony. Prostě nešlo určit, kdo byl lepší. Následoval rozstřel. Kapitáni obou skupinek. Jeřáb vs. Salát. Kámen, nůžky papír na tři vítězný. V souboji měl od samého začátku navrch Jeřáb a po jeho výhře 3:0 mohli vidláci slavit vítězství a s ním spojenou výhru – pytlík bonbonů. A vítězové – Jeřáb, Karel, Eliška, Sysel, Matouš, Zíťa, Mája a Majkl na sebe mohli být vážně hrdí. Nádražím zazněl pokřik: „Bramboráky pro vidláky, oj!“ Za chvíli přijel vlak.

Seděli jsme v kupéčku a většina z nás dospávala náročný vydařený víkend. Zastavili jsme v Pardubicích. Se všema jsem se rozloučil a vylezl z vlaku. Asi hodinu jsem chodil po parku a vzpomínal na to, jak to celý bylo super. Bylo fakt krásně. Takovej ten den, kdy rozhodně stojí za to žít. Ještě chvíli jsem se procházel. Pak jsem se vrátil na nádraží a nastoupil do vlaku, co jel do Hradce. Dojel jsem dobře. Ostatní snad taky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Post comment